Reviews: SAT279
< Обратно к релизу / Back to page
If you’ve been paying attention, this is the second time this month when we’ve mentioned the name Bornyhake. The first time was when we premiered a song from the new album by Borgne (here), the Swiss band that he began in the ’90s as a solo project. Today, the subject is another one of this prolific musician’s musical endeavors, a solo black metal project that bears the name Enoid.
Enoid’s debut album appeared in 2006, but already an eighth full-length has been readied for release. Entitled Négation Du Corps, it will be ushered into the world on March 20th through the combined efforts of Satanath Records and The Ritual Productions, and today we’re presenting a ravishing track from the album named “Je ne volerai plus dans les cieux“.
It is fair to say that Enoid disdains much of the progression that has marked black metal in the modern age, clinging instead to the intensity, the vitriol, and the utter misanthropy that marked the early ’90s. One glance at the frightening cover art for the new album (by Maxime Taccardi) makes that clear, and not for naught does Satanath recommend the album for fans of Gehenna, Mayhem, Darkthrone, Shining, and Tsjuder — but also drops names such as Setherial, Martyrdöd, and Wigrid.
The song we’re presenting today is full-throttle ferocity, a torrent of hammering drums and gale-force riffing that radiates the heat of searing flames. There is a sweeping and soaring quality to the ravaging riffs and flickering leads, which envelop the senses and immerse the listener, but also a feeling of implacable ferocity and venomous cruelty (which are qualities shared by Bornyhake‘s vocals).
It would go too far, however, to claim that the song is so enraged and violent as to be bereft of melody or nuance. When the full-throttle pacing relents near the end, the song becomes especially bleak and cold, but even in its fieriest moments there are inescapable moods of anguish and despair that come through.
https://www.nocleansinging.com/2020/02/28/an-ncs-premiere-enoid-je-ne-volerai-plus-dans-les-cieux/
No puedo pararlo. Me está destrozando. Primero se encargó de mi alma. No la devoró por completo. Dejó lo suficiente para que siguiese siendo yo mismo y fuese consciente de lo que estaba ocurriendo. Ahora, está descuartizándome físicamente. Percibo vagamente la humedad que provoca que esté encima de un charco de mi propia sangre. No entiendo por qué no puedo gritar. Miro a mi derecha y observo como trozos de mi esternón salpican la habitación. Voy a cerrar los ojos. Esperaré a que termine conmigo y rezaré porque sea rápido. Jamás debí de realizar el sortilegio que consiguió sacar al demonio que tenía dentro de mí…
Bienvenidos al universo de Enoid.
Bornyhake es el hombre que le insufla vida a la One Man Band de Black Metal Enoid. El 20 de marzo de 2020, lanzó al mercado su octavo disco de estudio llamado «Négation du corps» gracias a Satanath Records.
Sin que hallemos nada novedoso en el último disco del suizo, su escucha resulta realmente convincente. Los temas son variados y gélidos a partes iguales. A su vez, y si la ocasión lo requiere, le añade pizcas de dramatismo que vienen como anillo al dedo, enriqueciendo de forma notable la propuesta. Sin llegar a ser una muralla sonora inentendible, la producción es sucia. Del artwork, no podréis decir que no es escalofriante. Cierto que no es la más original de las portadas, pero cumple a la perfección su función.
Fríos a la par que furiosos y melancólicos son los riffs. Las dobles armonías y los embistes de tremolo picking que cataréis a lo largo y ancho del embiste convencen al más pintado. No contento con ello, tropezaréis con leves y anecdóticos pasajes pausados.
El registro de este hombre tan solo transmite una cosa: maldad. Os aseguro que sus shrieks transmiten una ira inusitada. Por cierto, espero que no busquéis instantes de clean vocals oscuras, ya que de eso no hay aquí.
La percusión es cualquier cosa menos plana. Si estáis buscando buenos cambios rasantes de dirección, parad de hacerlo y escuchad el disco que os estoy comentando.
Las salvajes ‘Je ne volerai plus dans les cieux‘ y ‘Tous ces maux que je vomis‘ han logrado hacerme alucinar. Ahí os lo dejo.
Seguidores del mejor «Metal Negro», os recomiendo el renombrado Elepé
http://www.brokentombmagazine.com/2020/05/18/critica-enoid-negation-du-corps-2020/
Screen of review.
https://www.dargedik.com/2020/05/enoid-negation-du-corps-2020-resena.html
Switzerland's solo project Enoid have returned with a new recording which continues the raw, brutal and misanthropic black metal style of his previous releases and this is a review of his 2020 album "Negation Du Corps" which was released as a joint effort between Satanath Records and The Ritual Productions.
A very dark and heavy sound starts off the album while the faster sections of the songs also bring in a great amount of blast beats and tremolo picking which also gives the more more of a raw feeling. Vocals are mostly grim sounding black metal screams along with the tracks also adding in a decent mixture of slow, mid paced and fast parts.
When guitar solos and leads are utilized they are also done in a very dark yet melodic style while melodies are also added into some of the guitar riffing. Some of the tracks are very long and epic in length along with the music also having its brutal moments as well as the songs also adding in a decent mixture of both old school and modern influences.
As the album progresses a brief use of clean playing can also be heard, the closing track is also an instrumental as well as the album also being more melodic than the previous recordings. The production sounds very professional while the lyrics are written in his native tongue and cover death, misanthropy and reflection themes.
In my opinion this is another great sounding recording from Enoid and if you are a fan of raw, brutal and misanthropic black metal, you should check out this album.
http://occultblackmetalzine.blogspot.com/2020/04/enoidnegation-du-corpssatanath.html
One man Black Metal projects have always been fascinating and quite prolific, creative and a lot of times the “real” Black Metal around. In a solo project you can often look inside the soul of the artist, deep within where dark shadows lie and the fire burns eternal.
Enoid from Switzerland have been discussed already on our zine. Bornyhake did an amazing job once again, delivering interesting landscapes, reflecting the inner core (or void), creating cold misanthropic tunes where light is surrounded by darkness, captured in a harsh and punishing production.
“Négation Du Corpse” is the 8th full length in the 15 years history and a real statement and testament of Black Metal. The cover reflects the 47 minutes long opus in a disturbing but fascinating way. The songs vary in speed and themes, always remaining repetitive in riff progression, Icelandic in a way (no sun shines here), having some Sinmara, Svartidaudi moments as well as an atmosphere somewhere between Mgła and Nehëmah. The latter is probably the closest thing I can think of and cannot give enough credits to them. The music is a mirror of the lyrics and should receive credits as well.
Tearing the soul apart, neglecting the body, it’s suffocating, it’s a tormented mind encapsulated by pitch black emotions and just like “Requiem Tenebrae” by Nehëmah it’s beautiful, melancholic and slaying at the same time.
Fans of the aforementioned bands as well as Striborg, Leviathan and Xasthur should grab this. Strong record, contender for Black Metal album of the year. Merci.
http://www.vm-underground.com/review/enoid-negation-du-corps/
La historia de esta banda suiza llamada ENOID se remonta oficialmente al año 2005, aunque en realidad sus raíces las podemos situar en 1996 como PEST y después como ORGAN TRAILS. Su responsable es Bornyhake, el encargado de todos los instrumentos y de la voz, y es un personaje muy activo en el underground extremo ya que su nombre aparece en multitud de formaciones tanto en el pasado como en el presente. Solamente con este proyecto que nos ocupa ya ha publicado ocho álbumes, un par de EPs, un Split y también ha aparecido en alguna recopilación. Precisamente su octavo larga duración es el que tengo entre manos, un trabajo que ha sido bautizado como “Négation Du Corps” y que ha editado el sello Satanath Records en colaboración con The Ritual Productions.
Después de hacer las presentaciones toca entrar en materia, para lo cual empezaremos diciendo que ENOID es una banda de Black Metal sombría y sin artificios, con un toque depresivo incluso que hace que abunden las partes ralentizadas de ambiente mórbido, eso sí, sin olvidar tampoco las ráfagas de violencia propias del género. Esto hace que “Négation Du Corps” sea un álbum jodidamente negro y descorazonador que te atrapa en esa especie de bruma ruidosa de la que emanan riffs disonantes y gritos desgarrados que escupen con maldad los textos, que por cierto están escritos en francés. Así la atmósfera que se va generando conforme escuchas el álbum resulta cada vez más fría e inhóspita, con apenas algunas melodías que repetir en tu cabeza y una sensación inquietante que no cesa en todo el disco.
Black Metal puro y duro, mórbido, crudo, depresivo y undergroud, eso es lo que ENOID propone en su nuevo larga duración gracias a ocho cortes profundos que te desangrarán poco a poco mientras una negra tormenta sonora infecta tu alma. Y es que “Négation Du Corps” no es un trabajo para todos los públicos, solamente los adeptos al Black Metal más crudo y oscuro podrán entender una propuesta tan interesante como la que ha gestado Bornyhake. Incluso la portada, con una ilustración muy expresiva y sin demasiado detalle, resulta perturbadora, una clara advertencia de lo que puedes encontrarte en el disco.
https://noizzwebzine.blogspot.com/2020/09/enoid-negation-du-corps.html
Screen of review.
https://www.dargedik.com/2020/05/enoid-negation-du-corps-2020-resena.html
Je savais déjà que Bornyhake, membre fondateur de Borgne, était un musicien prolixe mais je ne connaissais pas du tout Enoid, dont « Négation du corps » est le huitième album depuis 2006.
Au-delà du fait que l’homme soit particulièrement talentueux et imaginatif, il faudrait également lui reconnaître l’intelligence de ne jamais jouer la même chose dans ses différents groupes, même si le Black Metal reste un dénominateur commun évident. Ainsi, au sein d’Enoid, il renoue avec un Black beaucoup plus traditionnel que celui qu’il pratique avec Borgne par exemple, tout en conservant cet aspect martial et glacial propre aux Suisses.
Il faudrait également dire que pour Bornyhake, il n’y a pas de confusion entre vitesse et précipitation. Le soin apporté à « Négation du corps » est évident, tant dans la qualité des compositions que dans la propreté de la production, faisant de ces huit morceaux autant d’excellentes pièces de Black rageur et rapide.
Il est évident que les fans de l’homme seront plus que comblés avec cette sortie, alors que « Y » n’a pas encore fini de nous régaler…
http://www.soilchronicles.fr/chroniques/enoid-negationducorps
Ósmy pełen album Szwajcara został wydany sumptem rosyjskiej Satanath Records. Projekt ENOID istnieje już kawał czasu, bo od 1996 roku, tyle że w tamtym okresie figurował pod nazwą Pest a następnie Organ Trails aż do 2005 roku. Wtedy to właśnie wychylił ohydny łeb spod ziemi wspomniany już ENOID i od dobrych 14-stu lat katuje nas kolejnymi wydawnictwami. Bornyhake będący mózgiem całej operacji, nie okazując trudu udzielania się w niemal jeszcze dziesięciu projektach, nagrał album spójny i z ciekawą atmosferą. Po szczegóły zapraszam do dalszej części tekstu.
Pamiętam jeszcze jak na kasecie "Livssyklus", który w porównaniu z opisywanym albumem był co najmniej delikatnie mówiąc toporny. Nie mam tu na myśli archaicznych kompozycji bądź super surowego brzmienie, nic z tych rzeczy. Ot, materiał był mocno toporny, ale z drugiej strony to też ukazuje jak duży rozwój udało się Szwajcarowi pokonać by być w tym miejscu gdzie jest teraz. "Négation du corps" charakteryzuje się sporą melodyjnością riffów gitary prowadzącej, całkiem niezłych solówek oraz mocno mrocznego brzmienia. Oczywiście, wspomniana melodyka jawi się w części partii aranżacyjnych utworów, a w pozostałych pojawią się nawet partie nieco bardziej rytmiczne bądź motoryczne. Jest to właśnie niczym zderzenie old schoolowego grania z nieco nowszymi trendami panującymi w obecnym Black Metalu. Utwory są dość mocno zróżnicowane i znajdziemy tu zarówno zwolnienia dające nieco wytchnienia, ale nie ma co ukrywać, że album jest zdominowany / nastawiony na ultra szybkie partie perkusji wprowadzające niemały chaos (w dobrym słowa znaczeniu). Wokalnie mamy tu Black Metalowe skrzeczenia, mocno emanujące ciemnością i grozą. Z całości materiału bije spora dawka mizantropii i wydaje mi się, że w takich kategoriach album też winien być postrzegany.
Podsumowując - album udany i może nie jest to nie wiadomo jaka rewelacja, ale moim zdaniem powinno się z nim spędzić trochę czasu. W miarę kolejnych odsłuchów materiał ENOID zaczyna rosnąć w słuchaczu i w pełni do niego docierać. Tak przynajmniej było ze mną. Polecam.
English version:
The eighth full length album by Swiss was released by Russian Satanath Records. The ENOID project has been around for a long time, since 1996, but at that time it was called Pest and then Organ Trails until 2005. It was then that the already mentioned ENOID leaned its hideous head from the ground and for a good 14 years it has been killing us with more releases. Bornyhake being the brains of the whole operation, not showing the difficulty of giving himself in almost ten more projects, has recorded an album coherent and with an interesting atmosphere. For more details, please see the further part of the text.
I still remember on the cassette "Livssyklus", which in comparison with the described album was at least gently speaking clumsy. I don't mean archaic compositions or super raw sound, nothing like that. The material was very rough, but on the other hand it also shows how much development the Swiss managed to overcome to be where he is now. "Négation du corps" is characterized by a lot of melody of the leading guitar riffs, quite good solos and a very dark sound. Of course, this melody appears in part of the arrangement parts of the songs, and in the rest there will even be some more rhythmic or motoric parts. It's like a clash of old school playing with slightly newer trends in current Black Metal. The tracks are quite diverse and you will find both slow downs giving a bit of respite, but there's no denying that the album is dominated by ultra fast drum parts introducing a lot of chaos (in a good sense). Vocally, we have here Black Metal crossings, strongly emanating darkness and horror. From the whole material beats a big dose of misanthropy and it seems to me that the album should also be perceived in such categories.
To sum up - the album is successful and maybe it is not what revelation is, but in my opinion you should spend some time with it. As the next listenings are coming, the ENOID recording starts to grow in the listener and fully reach him. At least that was the case with me. I recommend it.
https://wrotakrypty.blogspot.com/2020/08/enoid-negation-du-corps.html
Formado em 1996 na Suíça, o Enoid é um daqueles grupos que consegue imprimir ferocidade e temas obscuros em meio ao Black Metal técnico que pratica.
Em "Négation Du Corps" conseguiram fazer um típico trabalho de sua vertente, ou seja, empunhando tudo o que o fã da vertente espera, além de manter linhas densas que de certa forma fazem parte das suas características.
Sua produção é condizente com a proposta sonora e demonstra uma ótima dinâmica instrumental.
Não deixe de conferir se for fã de metal extremo.
http://rockvibrationsofficial.blogspot.com/2020/07/enoid-negation-du-corps-review.html
Si vous connaissez Borgne, excellent groupe suisse de black metal industriel déjà évoqué dans ces pages, alors vous êtes familiers du travail de Bornyhake, également citoyen de la très neutre Suisse et homme à tout faire chez Enoid depuis 2005. Negation du Corps est le nouvel album d'Enoid, déjà le huitième (eh oui !) !
A notre époque où tout se dématérialise a la vitesse de la lumière (y compris notre cerveau), avoir un bel artwork est un atout majeur pour sortir de la masse et donner envie aux fanx de posséder un bel objet. Quand vous avez pour couverture un magnifique dessin du blood artist Maxime Taccardi, ce n'en est que mieux !
Après, un bel emballage c'est chouette, mais c'est mieux quand le contenu est à la hauteur. Et rassurez-vous, avec Enoid, vous pouvez y aller tranquille.
Bornyhake nous livre un black metal mélodique et incisif, aux textes fouillés (en français, le bonheur). Arrêtons un instant d'ailleurs sur les textes : loin de relater une énième croisade des légions de Satan pour bouffer du pauvre petit ange qui n'a rien demandé, l'album d'Enoid nous emporte dans les méandres de la pensée troublée de Bornyhake, pour une introspection des plus philosophique et intîme. Quand le corps diparaît, que l'esprit n'est que souffrance, que nous reste t'il ? Ainsi par moments n'est-on pas si loin d'un dsbm débarrassé de ces oripeaux (je pleure pour séduire les minettes) et ramassé autour de la seule condition humaine et de la souffrance inhérente. Enoid nous donne à entendre un black metal furieux, moderne, mélancolique, mais qui reste toujours tranchant et n'oublie d'agresser l'auditeur.
Alors, si vous faites partie de ceux qui, comme moi, pensent que le black metal a a encore sa place dans ce monde putride à condition d'apporter quelque chose de neuf et de personnel aux fondations du genre, difficile travail d'équilibriste entre authenticité et nouveauté, je ne saurais trop vous conseiller de vous RUER sur cet album qui n'attend que vous ! Des riffs inspirés et tout droit vomis d'un puits de ténèbres, une batterie capable de vous entrainer dans un vortex de négativité, un chant écœuré semblant émaner d'un démon en pleine dépression : du black metal comme on en redemande !
Avec Negation Du Corps Enoid tape très fort : ni plus ni moins qu'un des grands disques de bm francophone de l'année !
If you know Borgne, excellent Swiss industrial black metal band already mentioned in these pages, then you are familiar with the work of Bornyhake, also citizen of the very neutral Switzerland and handyman at Enoid since 2005. Negation du Corps is Enoid's new album, already the eighth (yes!) !
In our time where everything is dematerialized at the speed of light (including our brain), having a beautiful artwork is a major asset to get out of the mass and make fans want to own a beautiful object. When you have a beautiful drawing by blood artist Maxime Taccardi on the cover, it's all the better!
Afterwards, a beautiful packaging is nice, but it's better when the content is up to scratch. And don't worry, with Enoid, you can go without worries.
Bornyhake delivers us a melodic and incisive black metal, with well researched lyrics (in French, le bonheur). Let's stop for a moment on the lyrics : far from recounting an umpteenth crusade of Satan's legions to eat the poor little angel who didn't ask for anything, Enoid's album takes us in the meanders of Bornyhake's troubled thought, for a most philosophical and intense introspection. When the body disappears, when the spirit is nothing but suffering, what is left for us? So at times we are not so far away from a dsbm rid of these rags (I cry to seduce the chicks) and gathered around the only human condition and inherent suffering. Enoid gives us to hear a furious, modern, melancholic black metal, but which always remains sharp and doesn't forget to attack the listener.
So, if you're one of those who, like me, think that black metal still has its place in this putrid world, provided you bring something new and personal to the foundations of the genre, a difficult balancing act between authenticity and novelty, I can't advise you too much to RUER on this album that's just waiting for you! Inspired riffs and straight vomited from a pit of darkness, drums capable of dragging you into a vortex of negativity, a disgusted vocal sounding like it emanates from a demon in full depression: black metal as we ask for more!
With Negation Du Corps Enoid hits very hard: no more and no less than one of the great French-speaking bm records of the year!
https://www.webzinelescribedurock.com/2020/08/les-crocs-du-scribe-apocalypse-now.html
Voltamos a Enoid, a one-man band suiça que volta à carga depois quatro anos em silêncio. Não existem grandes mudanças por aqui e perante este contexto, ainda bem. Black metal raivoso, com melodias macabras que ajudam a criar um ambiente fantástico ao qual parece impossível não ficar refém. A última música, “Le Regarde Blanc”, é o ponto perfeito neste aspecto, com uma toada lenta mas com uma atmosfera única, a qual até dispensa voz para chegar até ao ponto pretendido. Mais um álbum forte tal como esperavamos.
VERDIKT: Příjemně vyvážená deska, kde nic nevyčnívá ani nezapadá. Blackmetalový lomoz patřičně surových proporcí, který čas od času člověk prostě potřebuje.
Téměř čtyřicetiletý Švýcar Sergio da Silva už roky vystupuje pod pseudonymem Bornyhake a má za sebou slušnou řádku kapel a projektů. Není to zas tak dlouho, co jsme zde probírali jeho dílo Y pod hlavičkou kapely Borgne. Tentokrát přišla řada na jeho sólovku projektu Enoid a letošní kousek Négation Du Corps.
Hrůzu nahánějící obálka alba pochází z tvorby umělce jménem Maxime Taccardi a při troše internetového lovení najdete celý zástup jeho zajímavých děl. Jinak je to tvůrce ambientně blackového projektu K.F.R. To jen na okraj, jaká jsou fakta kolem toho děsivého zjevu, co se na vás šklebí z obalu. Pokud na vás ten zjev působí nepříjemně, nejistě či jinak nervózně, pak bude, hádám, účel obrázku naplněn. Podobně to totiž máme i se samotnou muzikou, která je ryze blacková a taky hrůzyplná.
V první řadě je deska poměrně syrová. Nemá volnější plochy, neobsahuje klávesy ani podpůrné samply. Je to masivní lomoz s důraznou energií a mnohdy zajímavými kytarovými vyhrávkami. Možná by se mohlo použít slovíčko melodie, ale nemám jistotu jeho přesnosti. Jde o to, že ty kytary jsou takové zkreslené, však jde o black metal, takže linka, kterou tvoří, má určité výkyvy. V každém případě je tahle položka příjemná a působí svěže. Je to asi první věc, o kterou se ucho opře a opakovaně se na ni zaměřuje. Nic složitého, jen svižný black v patřičně chytlavém rozmaru.
Náladou mi album připomnělo nahrávku Triumvirát domácích Cult Of Fire. Tedy za předpokladu, že se zaměříme na jeho svižnější a tu údernější stránku. Jde o hrubou podstatu takto pojatého blacku, který Enoid umí chytit za správný konec. Po celou dobu se tak naštěstí nepokoušíme prořezávat klestím, ale můžeme volně uhánět krajinou. Skoro by se dalo říci, že je to taková žánrová klasika. Nejeden stoupenec černoty by jistě mohl namítnout, že to nic nového, zvláštního a dech beroucího nepřináší. A jistě by měl i pravdu, ale proč si lámat hlavu s něčím, co je prostě dané. Je to svým způsobem velmi obyčejný kousek, ale je to tak báječně ukované, že prostě není v tuto chvíli potřeba dalších ozdob. Všechno sedí, kde má. Deska sviští, black zuří, obal straší – prostě žánrovka.
Ne že by snad měl neznalý nabýt dojmu, že se jedná o cosi fádního, co jen lehce pluje někde nad průměrem. Tohle je skutečně funkční materiál, kde jen nemusíte luštit pod lupou skryté jinotaje a vyhledávat v knihovnách moudrosti z textů. Přímočarý black se správným animálním nábojem. Je to do jisté míry dost osvobozující poslech. Nemusí pršet, stačí když kape. Ono totiž i klasické dílo bez příkras a stylových propojenců může být zahráno opravdu slušně a na úrovni. Tahle deska je toho důkazem.
https://www.echoes-zine.cz/recenze/enoid-negation-du-corps
Švýcarský projekt Enoid patří k těm kapelám, jejichž muziku jsem si nikdy neoblíbil takovým způsobem, jakým bych pravděpodobně mohl, kdybych se jim věnoval intenzivněji. O existenci Enoid vím už dlouho a kdysi dávno jsem s relativní oblibou poslouchal první dvě alba „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, která mi přijdou vcelku oukej, i když aktuálně už mě neoslovují tolik jako v době jejich vydání. Kdybych tehdy, kdy jsem měl menší nároky i rozhled, Enoid točil víc a třeba poslouchal i další věci, možná bych na tvorbu téhle skupiny pohlížel smířlivěji.
Jenže to se nestalo, takže moje zkušenost s Enoid zahrnuje prakticky jen „Livssyklus“ a „Dodssyklus“, které ujdou, a dál už jsem to vesměs ignoroval. Co jsem si v průběhu let poslechnul, to mě spíš nebavilo. Z Bornyhakeho projektů mě to vždycky táhlo víc k Borgne, jehož některé starší nahrávky jsou super (ty novější už taky nejsou, co to bývalo).
K Enoid jsem se nakonec vrátil s minulou deskou „Exilé aux confins des tourments“. Šlo přesně o ten typ alba, které není nijak špatné, vlastně je i poměrně dobré, ale ne zas tak dobré, aby stálo za to si jej pamatovat, natožpak se k němu vracet. Jednoduše takový kvalitně odehraný standard bez větší přidané hodnoty. „Négation du corps“ svůj zvuk posouvá trochu jiným směrem než „Exilé aux confins des tourments“, jeho hodnocení ale může znít úplně stejně. Opět se jedná o nahrávku, na níž formálně není nic moc špatného, ale ani nic moc skutečně dobrého, neřkuli pamětihodného…
Zdá se mi, že „Négation du corps“ zní o něco „moderněji“ než „Exilé aux confins des tourments“, respektive se ochotněji otáčí za vývojem black metalu v posledních letech. To říkám zejména kvůli přítomnosti táhlých kytarových melodií, které se prolínají velkou částí skladeb nad blackmetalovým základem. Také z produkčního hlediska došlo k posunu směrem k čistšímu a výpravnějšímu zvuku, což může mnohým vyhovovat a není to nutně špatně. Přinejmenším tedy v tomhle případě ne.
Nastíněný recept je sám o sobě poměrně funkční. Když to sečteme se skutečností, že Bornyhake patří k hodně zkušeným muzikantům se spoustou dlouhohrajících zářezů na pažbě a spoustou zkušeností z různých zajímavých kapel (kromě vlastních projektů se podílí na Ancient Moon, hrával s Kawir, Cryfemal, Deathrow nebo Darvaza), tak nepřekvapí, že „Négation du corps“ netrpí na přítomnost nějakých vyložených přešlapů.
Na druhé straně ale nelze přehlížet, že Bornyhake toho tvoří fakt hodně a kvantita u něj dostává přednost před kvalitou. Myslím si, že tenhle týpek talent má, ale prospělo by mu, kdy jej netříštil do tolika projektů a tolika deska, protože kdyby trochu vytřídil nápady a pustil do světa jen to nejlepší prostřednictvím menšího počtu nahrávek, mohlo by to být fakt super. Když se podíváme na to, na čem se v letošním roce podílel, dostaneme slušný seznam:
Namlátil „Eterna oscuridad“ od Cryfemal, s Kozeljnikem z The Stone / May Result a Azluem z Manetheren udělal ípko „Relinquishment of Existence“ v rámci projektu Oculus, vyšla řadovka „Y“ od Borgne, vydal ípko „Heat Pain Redness Swelling and Loss of Function“ death/grindové bokovky Porifice a také pustil do světa debutovou desku „The World Seems to Be Fading“ funeraldoomového projektu My Death Belongs to You. Když budu fér a napočítám jen věci, na nichž se Bornyhake skladatelsky stoprocentně podílel (u Oculus si nejsem jistý a u Cryfemal jen třískal do bicích, takže obojí vynechávám), furt mi to vychází lehce přes tři hodiny. To je hodně na jeden rok.
Asi už tušíte, kam tím vším směřuji. Všechno to ústí v jedinou věc, a sice že „Négation du corps“ je profesionálně zahrané řemeslo. Neurazí, ale chybí tomu ksicht i charisma. Novinka Enoid tedy prohučí kolem, aniž by zanechala jakoukoliv stopu, a za pár dnů si člověk už ani nevzpomene, jak album znělo.
(Dovětek: Recenzi edituji dva týdny po jejím sepsání, takže poslední větu mohu sám sobě dosvědčit. Už teď si pořádně nepamatuji, jak „Négation du corps“ znělo.)
http://sicmaggot.cz/recenze/enoid-negation-du-corps/
Мизантропический облик швейцарского TRUE Black Metal.
Да, это восьмой альбом ENOID, основатель и единственный постоянный член которого - известный в Лозанне металлист Bornyhake. Этот музыкант тотально посвящен в музыку и потому перечисление его команд займет... ну, скажем так, - много места, это более 20 названий. Кто подумает, что франкофонная Швейцария - не место для True BM, тот сильнейшим образом катастрофически ошибается. Дело в том, что Лозанна была обжита еще с каменного века и крутые горы округ насыщены эманациями древнейших кельтских магических ритуалов,
Отмечу, что были уже отписаны отклики на такие диски как:
ENOID - Exile Aux Confins Des Tourments (2016) SAT146 / BPR072
ENOID - Livssyklus & Dodssyklus [compilation] (2017) 019GD / FGR 027
PURE - J'aurais Du (2017) SODP094 / OAP2017
Крайняя формация - PURE - это тоже команда, где участвует вездесущий Bornyhake.
Настоящий блэк металл - ТЬМА и эзотерическая атмосфера главенствуют здесь. И для начала нужно привыкнуть - приспособиться (что быстро придет) - В ОСНОВНОМ музыкальный контент здесь расположен в средне- и низкочастотном диапазоне + само собой, что тарелки или щетки ударных бьются более 20 тыс герц. Это, условно говоря, шаг к труйному решению, и тем важнее здесь высшее качество звучания: flac или диск. И это движ к массивному, обволакивающему нервно-паралитическому саунду, который словно пробивается сквозь стекловату...
Под 50 минут блэк-металлического вещания с четким подмешанным депрессивным и репрессивным настоями, которые создают поистине мизантропическую картину окружающего. Bornyhake использует мидтемпо построения, громоздкие как отроги швейцарских Альп, и более динамичные участки, навеянные скоростным спуском лавин. Везде командует оккультная рассудительность и предвидение будущего (что для настоящего композитора не должно составлять особого труда).
Автор тяжело меняет темпы и расклады (карт Таро), ориентируясь на реальных блэк-металлистов, а не любителей Melodic Power Metal со скрим вокалом. Хаосность этого произведения в целом - на высоком уровне, подчеркивая нечеловеческий подход к конструированию блэковых пьес. Bornyhake однако договорившись сам с собой о частотной текстуре, о которой было заявлено выше, смело вторгается в тяжкие блэк-дэтовые ареалы, и похоронные блэк-думовые территории. Объединяя все промозглым саундом и, главное, мизантропическим намерением. Даже оптимизм здесь, конечно же, своего собственного чернейшего окраса - трэк 3 - «Je ne volerai plus dans les cieux", - да, действительно легко обмануться — не оптимизм, а несдержанные ярость и бестиальность.
Bornyhake сам же и поет здесь, как и в многих других проектах. На несколько мрачных голосов — харш, скрим и гроул. И надо отметить, что по параметру «камуфляж» его вокал набирает высокие баллы, так отлично он вливается в музыкальную структуру, что сам становится настоящим оперирующим инструментом в этом царстве угрюмого альпийского каменного тролля. Кстати, именно в этих горах были проведены последние настоящие языческие праздники Оскорея, которые может быть стали предтечей современного Black Metal. Это мнение австрийского ученого и музыканта Кадмона, которое он изложил в публикации в своем журнале «Аорта».
https://vk.com/wall216331265_4484
Nog eentje die ik niet in de vergetelheid wil doen belanden. Enoid. Band van Bornyhake (Borgne, Pure, …). Sinds 2005 verantwoordelijk voor zeven albums – nu acht – vol misanthrope black. Franstalig, vol psychische kwesties, voorzien van het prachtige artwork van Maxime Taccardi (wat ben ik gek op die mens zijn kunsten), die speelt met zwart, wit en bloed (letterlijk). Négation du corps, depersonalisatie, disociatie, projectieve identificatie en veel meer van dat.
Hoe typeer je de black metal van Enoid? Wel, ijsbijtend en haatdragend. Het label in kwestie – Satanath, in samenwerking met The Ritual Production – poneert namen als Gehenna, Mayhem, Darkthrone, Shining en Tsjuder en vult aan met Setherial, Martyrdöd en Wigrid. Daar bestrijk je meteen een hele grote oppervlakte mee in het blackmetallandschap. Persoonlijk neem ik vooral Gehenna (oudere), Wigrid en oudere Shining mee uit deze opsomming. Grimmige, 1995-2000 productie black, in een naargeestige en venijnige uitvoering. Snerpende/scherptonige riffs (Wigrid, Mayhem/Burzum), agressieve drumslagen, melodielijnen die het me moeilijk maken om het woord “melodie” te gebruiken, atmosferen uit Noorse bossen vol mist en existentiële crisismomenten, samen met bij momenten echt wel heavy gestemde black (Le silence et l’obscurité règnent). Nu en dan vrolijkt een enkele of dubbele gitaarlijn de boel op met jankende solo’s of daal je af in een basaangedreven (een doomende Craft achterna) trappenhal. Het tempo varieert danig, van Zweeds furieus tot slopend Noors. Alle elementen voor een fijn black metal werksteuk, toch?
Op zich zijn er een pak bands die gebruik maken van voorgaande elementen, elk in een andere hoeveelheid en een andere uitvoering. Big deal. Luister dan naar de originele bands, denk ik dan vaak. Bij Enoid is dat niet het geval. Bornyhake heeft een eigen, herkenbare techniek, die bij ieder van zijn bands naar boven komt. Borgne is de grote uitblinker, met industriële toevoegingen, maar ook daar regeert de kenmerkende grimmigheid die moeilijk te omschrijven valt zonder technisch lopen te doen. Die grimmigheid, die vooral in de tremelo picking tot uiting komt, is ook op Enoid een feit, weliswaar gecombineert met een bijzonder ijzige geluidsafstelling en specifieke invloeden die ik eerder al beschreef in deze revie. En met het prachtige artwork, dat perfect weergeeft hoe dit album klinkt.
https://zwaremetalen.com/albumrecensies/enoid-negation-du-corps
Enoid is the work of one Bornyhake who makes it look easy given how he keeps throwing off albums with both Enoid and his two dozen other projects. They should all be silly and diluted by now, and who knows for they may be, but this whole business of ‘negating the body’ is still quite good.
Matter of factly, there is not a whole lot of originality in this or anything else, but seriously who cares? When the material is so viciously metallically furious any novelty will either stink or veer away from metal and, unless you work for one of the bigger commercial websites with articles on Band-Maid, Babymetal and Soulfly, would therefore be undesirable.
Negation Du Corps is a cross between Burzum when it was a little scaredy racist boy playing metal and before he became a little scaredy racist boy playing electronic flatulence and Circle Of Salt when it was active – had to add that to make the sentence rhyme – which are two bands that coincidentally are solo acts like Enoid. Tremolo picking mixes with mostly fast, but sometimes mid-paced distortion to brew one strong and extreme atmosphere. Long instrumental passages embody the darkness and the man excludes keyboards and other irrelevant, nonsense and trendy instrumentation to also demonstrate that he both understands what metal is and that he can create his chosen moods and melodies without resorting to inferior means. With that said, the ghoulish vocals are all over this and aid the largely simple compositional attacks. Excellent tempo changes, rhythmic wrecking ball, oozing atmosphere and claustrophobic music to perfectly imperfect music is what this is.
Est-ce Mon Corps? Est-ce Mon Visage? begins very fast, is then is just fast and ends with a slower riffing and drumming that takes the listener to doom lands. Je N’existe Que Dans La Souffrance begins with riffing that sounds like an extreme version of Strapping Young Lads Relentless. It ends like the Rhyme Of The Ancient Mariner. The albums closing cut Le Regard Blanc has arguably the strongest atmosphere here. This becomes doom and is dismal.
Obviously the lyrics are in French and admittedly this reviewer had not delved into them yet. This will happen, but it would be too late for this review. Finally, the artist claims the cover artwork includes some of his own blood. Whether it is true or not is between the man and his conscience, but either way this is no ordinary demo on the cover. It is equal to the task of representing the band’s music.
http://metallian.com/enoid.php
I have come across ENOID twice before and every time I have left with a feeling of satisfaction. Both times have given me a moment of black metal relaxation. I have no doubt that this new one too will give me the exact same feeling once I am done with it. There is a tormented feeling about this, that the pain is deep and constant. In that way I come to think of Sweden’s Shining even though the music draws me more towards Dödheimsgard/DHG. This is not easy listening black metal. It does take its toll listening to it. But when you have made it through the whole album you almost feel cathartic. And as with my previous encounters with this band I am leaving with a feeling of fulfillment. This I like.
This time I am not going to give a ‘full biography’, for I’d like to refer to one of the other reviews I did for this Swiss project (links below) or, for additional info, for any other review I did for several other projects that involves Monsieur Sergio ‘Bornyhake’ Da Silva.
I’d rather go to the content, being Enoid’s latest album, 2020’s Négation Du Corps (‘negation of the body’; characterised by neuro-muscular, emotional and other physical and sensory malfunctions). This one was recorded in 2019 in Bornyhake’s own Chaos Studio. It got released on compact disc in a partnership of Dutch label The Ritual Productions and Russia’s finest Satanath Records (once again; both this label -and the sister-labels- and the artist behind Enoid did cooperate several times before), coming in a jewel-case version with a sober eight-page booklet. That one includes the lyrics, which are in French, and with extremely malicious cover artwork by Maxime Taccardi (one of the most impressive visual artists at this very moment [and a great musician too, but that’s another story]). The layout, FYI, was taken care of by Satanath’s Aleksey.
Those trusted with Enoid’s sonic play might have a clue of what to expect from Négation Du Corps. Yet then again, Bornyhake shows another side of this specific project too. It’s like a building: foundations rooted in the Old School, a ground floor characterised by melody, a first floor build around aggression and energy, and an attic filled with misanthropic visions and pessimistic prophecies.
The better part is like a storm (damn, ‘a building’, ‘a storm’; I’m losing myself in metaphoric poetry…), with lightning-fast rhythms, thunderous song structures and the unescapable power of a whirlwind, an all-devastating tornado, causing a tsunami of noise. Remarkable is the ability – and this is a precious combination, a delicate balance – to combine such overwhelming brutality with such subtle yet perspicuous melodic approach. Enoid somehow are able to make this equilibrium look organic and evident.
Very remarkable, however, is the opposite in tempo. As said, a big part of the game is based on unstoppable fastness. It’s a long-time trademark courtesy of this project. But more, much more, than ever before, Enoid come up with slower passages; once in a while even doomed-up. All former material included some slower passages too, but Négation Du Corps has a remarkable amount of slower excerpts, and even whole compositions that pull and drag. And you know: it works! Damn, it’s not that playing slower means losing persuasion or insolence. …at all! No, that equipoise of ultra-fast and tardy moments creates an insatiable hunger, making the listener crave for more.
Another ‘progression’ is, as far as I am concerned, the progressed song writing and performance. As mentioned before, there is a huge influence of old-style supremacy. The initial inspiration by the Second Wave did not fade away. Enoid’s approach has never been like a copycat edition of the Nineties; this project has always brought up an own-faced identity. This goes even farther this time, with a rather timeless execution. And of course, the splendid production assists with that increased feeling of universal and timeless elegance. The sound has a rough edge, a necrotic, sharp and rusty tangle somehow. It’s not a secret that old schooled Black Metal must have (and with ‘must’, I mean ‘MUST’) that raw approach instead of a surgically clean production. But sometimes that sound turns out to be way too under-produced (that was also the case, for example, with Enoid’s older material, like on the split with Dizziness and Mortuus Caelum). This album however has that unpolished sound combined with a great mix / mastering.
Or, in short: do not expect a renewing album when listening to Négation Du Corps. But if you adore somewhat orthodox yet, at the same time, eccentric Black Metal with a negative message, then this album must become an aural satisfaction.
https://www.concreteweb.be/reviews/enoid-0
The new Enoid album is in French, the project comes from Switzerland, its founder is Bornyhake who wrote all music.
Production of this record is very murky and obscure. Once I pressed a play button on the CD player, the darkness falls immediately. The pitch of instruments is odious; rhythm guitar sounds the creepiest. The album has some rhythms that remind me (not that obviously) something from “The Return...” of Bathory, some similarities I hear there in sound and music are in songs like Dans Le Pays De L'oubli and Ses Crocs Plantés Dans Ma Chair. These tracks have its faster and slower moments. An one half of the song Est-Ce Mon Corps? Est-Ce Mon Visage? has some hideous black metal riffs, second half is gloomier in the core, with brighter guitar lead in the middle of it. Album overall sounds rough and many times, Enoid leans toward Nordic black metal when comes to guitar ideas, for example in a track called Le Silence Et L'obscurité Règnent...
Tous Ces Maux Que Je Vomis starts off slowly, but what come next is just black metal massacre and more creepy riffs in the way... Je N'existe Que Dans La Souffrance is a mixture of faster, chaotic black metal which is not that good, with some intense and blistering black metal riffs which sound much better.
The third song on the track list is Je Ne Volerai Plus Dans Les Cieux, and this one has long-drawn guitar leads that perhaps sound a bit more melodic, which is noticeable difference in music of Enoid, because this album is usually just so bleak and cold...
Nice musical turn of the record is an instrumental Le Regard Blanc – slow, epic and atmospheric song.
Négation Du Corps is very raw, more common black metal album that doesn't stand out among other this type of records. It`s good for what it is, but I think that these songs and this unpleasant dread in music of Enoid deserve better sound that this album has now. No excuses.