Reviews: SAT248
< Обратно к релизу / Back to page
As I write this article I am in Iceland at a music festival, experiencing the strange effects of daylight throughout the waking hours, even at 2:30 a.m., when I finally fell into an exhausted slumber earlier this morning.
Iceland is just a few degrees south of the Arctic Circle, that imaginary line around the Earth that marks the latitude above which the sun does not set on the summer solstice and does not rise on the winter solstice. The summer solstice arrives on June 21st, one week from today.
The rhythms of the body rebel at so much light, but there is at least a temporary remedy for the disorientation, a balance to be found as the mind is seduced into deepest darkness through the sound of “Illusions“, the song from the debut album by Thorns of Grief that’s been devouring the light around me this morning.
The song by this Polish one-man project sounds as if it was recorded in a sodden crypt deep below the world of verdant life and shining skies. Combining the pacing, the weight, and the haunting beauty of funeral doom with the ravages of death metal vocals, “Illusions” is at once haunting and harrowing, hypnotic and fearsome.
The hypnosis begins with minutes of slow, spooky notes softly echoing over a distant droning hum. When the volume increases, the deeper tones become an ominous presence, abrasive chords strike and linger, the drums eject bursts of battering, the voice emits ghastly growls and howls. The gruesome guitar emanations become more animated — moaning and wailing. Notes ring out in ghostly splendor as the guitar generates an immersive cloud of writhing abrasion.
The volume diminishes into a glacial, morbid melody, making a brief space for hopeless spoken words — only a brief respite until the drumming shifts into a titanic lurch, the guitar hammering a cold and murderous refrain. Those gleaming ghostly tones ring out again above the distorted, crushing weight of what surrounds them.
When it all ends, it’s as if a spell has been broken… the dank darkness begins to recede, the vaporous spirits begin to vanish… the ceaseless daylight becomes noticeable again… but it’s easy enough to close the eyes, press play again, and plunge the soul into chilling depths once more.
“Illusions” is one of five songs on Anthems To My Remains. The memorable cover art is by Mary Kankava, and the logo by Spiral Occultism.
https://www.nocleansinging.com/2019/06/14/an-ncs-premiere-thorns-of-grief-illusions
A new one-man Funeral Doom treat is here – it’s the hypnotically devouring Thorns of Grief. The project’s full-length debut, “Anthems to My Remains”, also brings some nicely combined Death metal influences while sticking to its doomy atmosphere.
First of all, this record carries so many different expressions and emotions that I actually had to write it all down while listening, word by word: dark, haunting, pain, anxiety, aggression, infirmity, frustration, despair and, of course, as the project name itself says – grief. Nebiros, the author, avoided the assumed risk of Funeral Doom being dull, which we as listeners are aware of from the beginning of the record. Instead, you experience all the magic of the subgenre by diving more and more into the music as if you were travelling to a different state of reality.
“Anthems to My Remains” starts off with haunting and eerie tunes of a self-titled song, put there to introduce the whole project. It consists of four longer tracks and a short one that is basically 2.5 minutes of growingly anxious repetition – it’s playing with your mind. While not technically difficult, the work of each instrument is totally integrated to this musical entity. Especially the piano, which is clean, dark, and borderly innocent-sounding. Production-wise, a bit flat maybe. And I really liked the gradation of the vocals – they go from pain trough aggression to powerlessness, sounding very honest. They contrast their emotional expression with the instrumentals whose expression is more atmospherical, giving us a healthy duality. Overall, this is both an interesting listen and an experience!
http://www.vm-underground.com/review/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains/
Alla faccia del debutto! Questo one man project polacco è un riuscito disco d’esordio, dove il doom si ritrova nel black, senza essere troppo magniloquente ma soprattutto senza essere banale. A parte la seconda traccia che si esaurisce in un interludio al pianoforte, le altre quattro canzoni sono strutturate secondo un minutaggio lungo, giusto per i tempi del genere scelto. La voce è sufficientemente duttile, la registrazione non risente poi tanto del fatto che si è di fronte ad un polistrumentista. Alcuni rimandi sono verso il black norvegese, ma giusto un accenno qua e là, per il resto la proposta risulta piuttosto intima e personale. Da provare senz’altro.
http://www.metalhead.it/?p=167974
Thorns Of Grief are a solo project from Poland that plays funeral doom metal and this is a review of his 2019 album "Anthems To My Remains" which was released as a joint effort between Satanath and Dying Sun Records.
Distorted yet melodic riffing starts off the album while most of the tracks are very long and epic in length before going into a heavier funeral doom metal direction. Vocals are mostly death metal growls along with a few grim screams which also adds in a touch of black metal onto the recording.
Tragic sounding keyboards can also be heard in certain sections of the recording while the music also adds in a decent amount of 90's era doom and death metal influences but also keeping it modern at the same time. One of the tracks is an instrumental before returning back to a heavier direction on the following songs.
When the music speeds up a small amount of blast beats can be heard and as the album progresses clean playing can also be heard in certain sections of the recording as well as a brief use of whispered vocals and spoken word parts, all of the musical instruments have a very powerful sound to them The production sounds very professional while the lyrics cover dark and depressive themes.
In my opinion Thorns Of Grief are a very great sounding funeral doom metal solo project and if you are a fan of this musical genres, you should check out this album.
https://hatredmeanswarzine.blogspot.com/2019/07/thorns-of-griefanthems-to-my.html
Dette er historien om en mann og hans band. I dette tilfellet heter bandet Thorns Of Grief, og mannen heter Nebiros. Rent teknisk burde bandet hett det samme som mannen, siden han spiller alle instrumentene selv, men det er en god tradisjon å ha to forskjellige navn. Bare spør Count Grishnack og hans Burzum. Nok om det, dette enmannsbandet har altså fått lov til å gi ut debutalbumet i regi av Satanath Records, og jeg ser jo at prosjektet innehar en god del kvaliteter. Doom/death på grensen til funeral doom er hva du får hvis du går til innkjøp av denne debuten, og slettes ikke en dårlig utgave av arten heller. Jo, det er en smule primitivt, men det innehar også nok kulde til å overbevise, og sannelig er det ikke en del inspirasjon fra nevnte Burzum også. Iskalde synther blant annet. God debut fra både Thorns Of Grief og Nebiros dette.
https://www.screamhorrormag.com/
Nebiros, seines Zeichens für alle Instrumente und Vocals verantwortlich, veröffentlichte im Juni 2019 sein Debütalbum der polnischen Ein-Mann-Band THORNS OF GRIEF. Die Länge der Titel außer dem zweiten sind schon ein Hausnummer für sich und man sollte die entsprechende Geduld mitbringen.
Düster und depressiv präsentieren sich die Songs im schwarzen Gewand, bestückt mit dämonischen Geräuschen, Vokalistik und der entsprechenden Langsamkeit. Ich muss vermutlich keinem erklären, dass Funeral Doom ein Subgenre des Doom Metals ist. 5 Titel mit der tiefen Traurigkeit, der Einsamkeit umschließen mich förmlich. Das vor kürze strotzende “A Longing” setzt düster romantische Töne frei und versetzt mich emotional nochmal ein Stufe runter. Das Ganze, vor allem in seiner einzelnen Länge muss man mögen oder sich entsprechend öffnen. “Till Our Rebirth” z.B. bietet verschiedene emotionale Momente. Natürlich wird alles auf dem Album hauptsächlich und im Vordergrund von tiefer Rauer, Wut und Depression getragen, trotzdem würde ich wie dem Genre die öfters nachgesagte Monotonie hier nicht bescheinigen.
Fazit: Funeral Doom Metal – hierauf muss man echt Bock haben und diesen hatte ich in dem Moment, aber nun gibt es ein Erdbeertörtchen zur Freude des Tages!
https://www.hellfire-magazin.de/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains/
P.S.: Coole Atmosphäre und nicht zuuuu lahmarschig. Für Funeral Doom-Verhältnisse echt hörbar.
M.K.: Funeral ist in meinen Ohren zu oft nicht zielführend, sondern eher ein Schlendern von hier nach da. Die Polen bestätigen diesen Eindruck.
S.B.: Ganz schön düsteres Teil, aber gut, muss es ja auch als Funeral-Finstertrauermukke; mir gefällt’s immer dann am besten, wenn – ein wenig – an Tempo aufgenommen wird, ansonsten mir zu lahm.
T.W.: Fader Funeral Doom mit unmotiviertem Gesang. Als Hintergrundbeschallung vielleicht noch okay.
T.F.: Soll Funeral Doom sein…ist aber den Meisterwerken dieses Genres (ich denke da beispielsweise an AHAB) meilenweit unterlegen, weil das alles komplett zahnlos und schlecht produziert dahin plätschert und außer Langeweile nichts hervorruft. Große Enttäuschung
T.L.: Mit ihrem Erstling lassen die Polen düstere Totenstimmung über den Zuhörer walzen und schauen dabei Doom-Veteran Tony Iommi mehr als nur einmal auf die Finger. Musik, die den Namen „Funeral Doom“ definitiv verdient!
https://www.eternitymagazin.de/kreuzfeuer-september-2019/
Есть в Польше блэковая команда, а точнее дуэт - Mystic Rites. Музыканты исполняют труйный мистический блэк по лучшим стандартам хеллканцелярии. Так вот, один из исполнителей решил, что накопил достаточно идей для выпуска совершенно иной музыки - Funeral Doom Metal (как высказались архивы), Funeral Doom/Death Metal (лейбл Satanath Records).
Nebiros поднял к жизни этот проект в 18-ом году. Провел ряд ритуалов и на двух лейблах выпустил этот похоронный компакт. Под 50 минут фюнералистого дум дэта — это не шутки, дамы и господа, тем более, что автор отнесся к его рождению максимально серьезно и ответственно.
Надо бы заметить, что он очень свободно обходится с клавишами, почему я и подумал, что у него имеется соответствующее образование. Потому этот фюнерал имеет дело с фортепиано. Тут есть и музыкальная интермедия на 3 минуты, исполненная на этом инструменте (или с пресетом его). Сначала вам покажется, что это просто падающие капли — исполнитель нажимает разные клавиши. Но далее он берется за дело всерьез, исполняя небольшую пьесу. Может быть она даже минорная — из глубин дума трудно адекватно оценивать внешний мир. НО!!! какой поражающий контраст с последовавшим материалом: грим харшевый вокал, гнетущая, скрежещущая небыстрая гитара, Убойные и забойные ударные - время пред-апокалипсиса пришло.
Внимательно всматриваясь в композиционный строй, замечаешь, что лейбл Satanath Records был прав, присваивая команде стальной крест с выбитыми зловещими тегами фюнерал-дэт-дум. И это немного повернутый FDD, нужно вслушаться, дабы узреть, что внутри дэта драммер ведет себя иногда по грайндовым понятиям, колотит быстро, но все равно где-то там, на упокоенном заднем фоне, невольно превращая трэк в ритуал.
Nebiros выработал за годы своей карьеры целую линейку вокалов: гримовых, блэковых, дэтовых, и еще каких-то... но всегда мрачных, депрессивных и разлагающих этот мир как химический реагент разлагает живую плоть. Отчего он так убедителен? Саунд-инженер? Может он постарался имплантировать жизнестойкий вокал в тело трэков. Мастерство исполнителя? Это конечно, более здравый ответ, но я и тут посомневался — якобы. Но однако ж, брате, и звукорежиссер важен: как опытный хирург прикручивает чужую руку или ногу...
Звуковик важен, конечно, и в более широком плане, он свою работу здесь сделал — атмосферность - 110 процентов, четкость разных слоев — 110, «кристальность» звука - 110. Потому и рекомендуется лучшее качество: флак бандкампа или реал диск. Хотя можно и мпз послушать — всяко хоть что-то услышишь.
Я настаиваю на лучшем качестве, ибо здесь интересно каждое дыхание музыкального призрака, который неумолимо выскребается из сырой земли. И даже не из-за информационного послания этого вдоха-выдоха, а как мне кажется, тут все произведение держится на связях - паутинах меж его самыми мелкими субэлементами.
Совместный релиз Satanath Records с голландской фирмой Dying Sun Records. 4-страничный буклет, Pit-Art CD.
https://vk.com/wall216331265_4198
“Anthems To My Remains” é o álbum de estreia desta one-man band polaca que se especializa, temos em crer para o futuro também, em funeral doom. Já aqui falámos algumas vezes da dificuldade de fazer funeral doom, potendo andar sempre entre o genial e o aborrecimento de morte. Ao longo destes quase cinquenta minutos ficamos com a ideia de que para evitar esses perigos entram por caminhos mais comuns do death/doom, com resultados díspares, não sendo a nossa primeira escolha para ouvir caso nos apeteça quer funeral doom ou sequer death/doom. Tem o seu valor e não é aborrecido – o que em si já é uma vitória. Apenas falta nos entusiasmar mais.
Mystic Rites are a project from Poland that surprised a couple of times with independently released material. Main member Nebiros however had some ideas that did not totally fit to Mystic Rites, so he decided to start another outfit. This one eventually got baptised as Thorns Of Grief. We’re talking about the year 2018.
In Autumn from that very same year, Nebiros did canalise some of these ideas into actual compositions, for which he took care of production, mix and mastering himself. This resulted in a gathering of five tracks, which got pressed on compact disc in an edition of five hundred copies. In a partnership of Russia’s Satanath Records and Dutch label Dying Sun Records, this first effort got released as Anthems To My Remains. I wonder, seen the title, whether there is something personal behind the concept; I actually think it is…
In addition: the CD edition got released in jewel case, including a four-page booklet, which includes the jolly lyrics (in English). And oh yes, the cool artwork has been done by Hellcatfairyart artist Mary Kankava (think: Ragnell, Mourner, Stromptha, Haissem etc.).
Let these songs be melodies for your utter decadence. A doom of your love and spirit in a world of complete and odorous waste. Nothing shall be left for those who feel nothing and no tears shall be wept over ones like you.
Anthems To My Remains brings a form of Funeral doom that essentially sticks to the roots of the genre. It’s highly melodic, with twin / tremolo leads and a monumentally heavy rhythm section, and very low growls. That’s the spine of the tradition, and there is nothing wrong with that. Actually, the quality of both song writing and performance reaches the level of the better bands in the genre, from Skepticism to Evoken, from Ahab to Thergothon, if you want to.
Yet then again, Thorns Of Grief are distinctive too in several ways. Nebiros does add some unique elements, both instrumentally as composition-wise. I am not just talking about the many tempo-changes (*) (though, believe me: the better part is slow, oh so slow indeed) or the use of intermezzi with Grand Piano (cf. a hymn like A Longing) or acoustic guitars (even though these ones are of high importance, evidently). It is not that easy to define, but there is something that makes this outfit an entity on its own; Thorns Of Grief somehow are able to create a specific own sound. And since the result is not bad at all, this fact isn’t but a highlight. Yes, positivism from undersigned when reviewing a Funeral Doom album; why not…
(*): listen to the opening sequence of Till Our Rebirth to notice the doomed essence… not! What a blasting whirlwind (which returns), and then again: why not!
The use of synths is limited, but when used it is majestic, for it gives a specific direction to the sonic approach. Higher mentioned Till Our Rebirth, for example, comes with some hypnotising keyboards, besides a mesmerizing semi-acoustic passage and additional blackened screams - and this makes me happy (sic). It gives the whole a gloomy touch of hypnosia, a dimension that trespasses the limitations of the genre. Other excerpts with keyboards (or acoustic passages) too are beautifully (and professionally) mixed into the whole concept. The few synth lines in the last track, for example (Illusions) are simply mesmerizing.
The production is quite rough and unpolished, actually quite down-earthed and low-tuned. Okay, nobody craves for a clinically correct sound quality, but it might be my sole remark – although negligible in comparison to the qualitative high-standard compositions. Besides, that production reminds me a lot of the origins of the Doom-Death scene (and then I am referring to the ‘real’ one, and not the pathetic semi-atmospheric pop-goth one). And since the border in between the darkest edges of (Traditional) Doom Death Metal and Funeral Doom are nothing but empty-minded constructions, this might be a surplus. Yet still it might be a tiny disappointment to notice that the back-strings (rhythm and bass guitars) for example are too submissive to the totality.
https://www.concreteweb.be/reviews/thorns-grief
Desde Gdynia, Pomerania (Polonia), nos llega el debut de la One-Man-Band THORNS OF GRIEF, una de esas rara avis que aparecen de vez en cuando por el panorama del Funeral Doom aunque precisamente no sea demasiado habitual este género en un sitio con una potente escena musical underground (tanto en el metal como incluso en la improvisación libre y el Free Jazz, con salas especializadas sobre todo en Varsovia), prima más el crudo Death Metal a lo Vader que lo que os traigo hoy. Nebiros se encarga de todos los instrumentos en Anthems To My Remains, disco coeditado entre Satanath Records y el sello holandés Dying Sun, mientras que el artwork es obra de Kanvaka (portada normalita, todo hay que decirlo).
47 opresivos minutos con algunos fallos propios de un debut, pero que en general te llevan por un camino bastante decadente con acento en ritmos fúnebres, procesionarios y plúmbeos como ese inicio asfixiante de "Thorns of Grief". Notas espaciadas como estertores, base rítmica muy deudora de Evoken van abriéndose paso hasta que entra un voz gutural al más puro estilo de Mournful Congregation; el riff central a lo primeros Anathema brilla con luz propia (hay algo en el ambiente que te lleva a Serenades del tirón) pero la música es lo suficientemente versátil para transcurrir por caminos que si no son evidentemente originales, sí que son muy efectivos... el uso de teclados apoya la atmósfera de los temas huyendo de virtuosismos acaramelados, cosa que para mí al menos es de agradecer.
Las partes aceleradas quedan bien (aquí hay que acordarse de los primeros Paradise Lost y My Dying Bride) y si la batería es programada, que no lo sé, al menos el doble bombo suena orgánico y no le resta potencia al conjunto. Un piano difumina y enlaza con la pieza corta "A Longing", coda de teclados clásica ya en el Death/Doom y que sirve para coger respiro para la que nos espera en "Till Our Rebirth", otro repunte de Old School Death con subidas y bajadas en el tempo que te dejan totalmente exhausto. En las partes rápidas suena a la tríada inglesa, pero en las bajadas me cuesta no acordarme de Evoken o los primerísimos Moss.
La voz muy trabajada... desde las partes guturales a susurros, gruñidos, partes agudas y todo lo que se tercie. Los mini interludios ambientales apoyados en teclados tienen la estructura extraña y flotante de proyectos como Until Death Overtakes Me y cosas así (ese sinte de modo sinfónico al final del corte es muy característico), que además usa la guitarra con una afinación que se acompasa con la percusión en pasajes interminables a lo Skepticism.
"The Deceit of Materiality" mezcla estilos de forma asombrosa. Mini fraseos de teclados espectrales subrayan las partes lentas mientras las partes aceleradas remiten a la suciedad del debut de Wijlen Wij o algunos proyectos como Funeral Moth. Un temazo demencial con letras crípticas y un balanceo acertado en la producción que mantiene ese sempiterno soniquete del teclado como una astilla infectada. Es cierto que puede chirriar un poco el paso de las partes lentas a las rápidas (la bajada abrupta en el minuto 7 o así queda extraña), pero a mí Anthems To My Remains me tiene encandilado.
"Illusions" nos mete en un groove denso como melaza y finiquita un disco para paladares secos por dosis altas de antidepresivos. ¿Es perfecto?... no, pero es un debut como la copa de un pino.
https://lamuerteteniaunblog.blogspot.com/2020/05/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains.html
Wałkuję sobie ten album od kilku tygodni, a w tak zwanym międzyczasie plątanina myśli z nim związanych zmienia swe kierunki. Na początku zastanawiałem się nad kondycją funeral doom metalu i wyszło mi, że chyba jest całkiem nieźle, skoro debiutancki album polskiego projektu potrafi w ogóle wzbudzić takie rozważania i nie zabić nudą. Wręcz przeciwnie – mimo bardzo powolnych, ultra-ciężkich i gęstych brzmień, dzieje się tu naprawdę sporo.
Otwierająca album kompozycja brzmi jak jedno wielkie intro – mimo ponad dziesięciu minut i zaledwie paru rozwleczonych i powolnych ciosów w postaci gitarowego uderzenia mija bardzo szybko, zamieniając się w krótką, fortepianową, bardzo posępną miniaturkę. Kiedy wydaje się, że wolniej, bardziej doomowo, a przy tym grobowo już się nie da, uderza Till Our Rebirth. Bije z tego numeru posmak najbardziej gruzowatego death metalu, zwłaszcza w szybszych fragmentach, ale kiedy muzyka zwalnia to już nie ma przebacz. Czuć tu wszystko, począwszy od cmentarza i krypty, po szalone inkantacje do największego zła. Jest bardzo ciężki gruz, jest black metal, jest krypta i piekło, obrazki zmieniają się niczym w małym tygielku, ale całościowo nie ma żadnych wątpliwości, co do rodowodu tych dźwięków. Nieważne czy nazwiemy je doom metalem, czy jakimś innym mianem, bo cel jest jeden – przygnieść i spowodować bardzo powolne cierpienie. Riffy spadają jak pojedyncze głazy z lawiny kamieni, wrażenia potęguje wspaniały growl i kilka nienachlanych, klawiszowych ozdobników, zaczerpniętych głównie z brytyjskiej szkoły. Są dość delikatne, powoli wyłaniają się z dusznego tła, czasami stają się czymś na kształt klamry, próbującej spinać gitarowe motywy w szczątkowe melodie. Tak jest np. w gęstym od gitarowej mielonki końcowym fragmencie The Deceit Of Materiality, który zamienia się w rozbujany, death metalowy motyw z najlepszych dla gatunku czasów. Zamykający album Illusions jest najbogatszy w gitarowe riffy, bo jest ich więcej niż palców u jednej ręki, i jednocześnie stanowi najprzystępniejszy fragment albumu. Do połowy brzmi niemal jak piosenka (oczywiście ciągle w konwencji smolistego doom/death metalu), a od połowy jak stary Cathedral przefiltrowany przez Impetuous Ritual. Czego chcieć więcej?
Płyta będzie się kręcić u mnie jeszcze długo, a mi już się nie chce nad niczym zastanawiać. Kondycja gatunku po prostu nie może być zła, skoro są takie dzieła jak Anthems To My Remains, i to jeszcze z rodzimego podwórka. Jest gęsto od smoły i szlamu, po nozdrzach wali siarką, ale czuć też krew. Taka mieszanina naprawdę potrafi uzależnić.
https://kvlt.pl/recenzje/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains-2019/
Here comes an one-man project created by Nebiros, who took as a point of honor to play all instruments and do all vocals to make this album happened. Thorns Of Grief was formed in Gdynia/ northern Poland, in 2018.
In a first song you can hear strong doom metal accents, the music obscurity flows very slowly, is full of nihilistic alienation and emotional emptiness. Beside that, the atmosphere takes you on a further journey that the band offers, preceded by well-composed ideas for guitars, melancholic parts played on keyboards and slow burn death metal vocals. By the end of the seventh minute I was convinced that it would be only funeral doom metal album, but there is a bit more to it. The song ends with a quicker moment in terms of first two My Dying Bride albums.
A Longing is instrumental keyboard-track which sound like a grieving after loss of a close person that you still can feel presence of.
A track Till Our Rebirth is played differently than the first one of the album. There is more death metal here that sounds darker, the keys create an interesting background for the metal sound. Further on, the band is coming back to playing doom metal with heavy sounding guitars where the atmosphere pushes you to the eternal shadow, somewhere beyond the reach of light ... Every few minutes, music ideas changes within the song, which makes the album sound like a monolith of past times.
I couldn't get into next song at all. Lack of creativity has occurred at this boring doom metal point in the beginning of song. Then came a calmer-ambient fragment that has not changed much in music either. Nothing has happened in plus until the end of the song actually. I don't feel similar vibe this band has had in the first three songs of the album which are really good ones when comes to exploration of grief in doom metal sound.
And time for final track of the record which for far too long is just like a funeral caravan, with deadly serious visions/illusions about death in lyrics..Terryfying but not interesting stuff at all. Musically it`s better song from previous one, and the second half of the track reminds me of band like Gallileous (OLD).
The album production is amateur, when you get use to it, it may turn out that the music itself is quite interesting, most of the time it is for me, only I prefer songs from 1 to 3.
Les premières écoutes m’avaient laissé quelque peu dubitatif mais le titre « Till Our Rebirth » me fait espérer que le Polonais Nebiros, via son projet Thorns of Grief, pourrait arriver à quelque chose de pas mal du tout.
Bon, en l’état, le projet ne me semble pas encore suffisamment mûr pour ravir mon cœur dès le premier album : Anthems to my Remains. Il faut dire qu’à moins d’être un génie du mal façon Xathagorra Mlandroth(le monstrueux Catacombs ou encore Hierophant) par exemple, chacun atteint assez rapidement ses limites. Du coup, derrière l’aspect cradingue du Funeral Doom Death, on devine tout de même une inspiration assez faiblarde au niveau du riffing, la voix bien gutturale (un point fort) ne permettant pas à elle seule de redresser la barre. Il reste que sitôt que ça part sur des tempos plus rapides, c’est déjà beaucoup plus intéressant, sans compter que la musique reste d’un noir profond du début à la fin.
Pour les fans de Funeral, je pense que ça vaut quand même la peine de jeter une oreille, on assiste peut-être à l’avènement d’un futur poids lourd même si à ce stade il reste délicat de se prononcer fermement. À suivre.
http://www.soilchronicles.fr/chroniques/thornsofgrief-anthemstomyremains
Thorns of Grief is a Polish funeral doom/death metal project shaped by Nebiros of Mystic Rites in 2018. He performed all the instruments and recorded all the vocal parts on "Anthems to My Remains", which is in fact the debut release of Thorns of Grief. The CD lists 5 songs and lasts over 47 minutes. The music found there is truly funeral-like. I mean it is quite sad, slow (except a few fast parts) and extremely atmospheric. What's more, in several places I felt the impact of Evoken's debut album "Embrace the Emptiness", which is a good thing, taking into account that is my favorite album from the US undertakers. Needless to say, every composition of Nebiros has a very deep emotional charge that is permeated by melancholy, therefore thus exclusively vibrating the tones of despair and death first to the listener's ears and then to its subconsciousness respectively. It is a remarkable doom/death metal album, where the affection of longing for death is included by default. Already can't wait to listen to its continuation! But until then, let me infer to you once more that "Anthems to My Remains" is a flawless creation of art and hence warmly recommended for the followers of both musical genres!!!
http://castrum.com.ua/encomium/7albums3.htm
Diretamente da Polônia, a banda Thorns of Grief pratica um Metal denso e cadenciado, tendo em sua base grandes referências ao Funeral Doom Metal e também do Death Metal técnico.
Em "Anthems To My Remains" (2019) vemos uma banda concisa e que consegue imprimir o lado obscuro em voga, além claro de manter o seu Metal cru e tecnico, com produção muito boa para a proposta e elementos que certamente os seguidores da vertente irão gostar.
No ger, um registro competente e que poderá agradar aos variados fãs de Metal extremo, com suas canções arrastadas, longas e de bom gosto.
https://rockvibrationsofficial.blogspot.com/2020/08/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains.html
VERDIKT: Vše je v pořádku a další pohřeb se obešel beze ztrát. Respektive tenhle funeral doom v sobě něco má, jen to ukazuje dost nesměle.
Funeral doom není sice žánr, který bych doma protáčel pro dobrou náladu, ale když už se nějaká ta deska povede, tak proč si s ní neprozářit den, že. Nicméně debutová deska Anthems To My Remains od polského chlapíka říkajícího si Nebiros nám byla poskytnuta jako promo a tak o projektu Thorns Of Grief bude pár slůvek předneseno. Nebiros hlavně působí v blackmetalovém duelu Mystic Rites, kde je rovněž hlavním tvůrcem. Zjevně však potřeboval jisté pohnutky ventilovat mnohem vláčněji a chmurněji, k čemuž si vytvořil právě Thorns Of Grief.
Nebýt promo materiálu asi bych na něco takového ani nenarazil. Protože od poslechu samotného mě úspěšně odrazuje už obálka samotná, kde je malba natolik žánrově přísná, že to vyloženě čpí neoriginalitou a možná i neochotou přijít s něčím nápaditějším či alespoň zajímavějším. Však považte, lebka a růže je natolik melancholií prostoupené zobrazení, že více mě už rozpláče jen krájení cibule a ofuk čelního skla v autě. Můžeme za to však spílat jen autorce obrázku, kterou je ruská dívčina Mary Kankava, s jejímiž díly jsme se již mohli setkat například zde nebo tady. Po stránce výtvarného umu je to všechno v pohodě, jen po stránce zobrazeného motivu mám dojem absolutní nefantazie, či prostého zadání nutně se opírajícího o žánrové povinnosti. Stejně jako když se blackmetalista vzhlédne v outfitu pandy velké. Ale dost bylo o obrázku, přejděme rovnou k hudbě.
Atmosféra pohřebně zamýšlené desky určitě nebude hrát všemi barvami a ostrostí. Proto je zvuk takový hutný, zastřený a huhlající a samozřejmě nechybí patřičné echo, protože při pomalé hře je potřeba to trochu ukázat v prostoru. O nějaké majestátnosti a katedrálním efektu bych však mlčel, jelikož takové dojmy nemám (ve srovnání třeba s našimi Quercus). Hloupě, či uměle však tento dojem nevyznívá, takže je vše vlastně v pořádku. Co mě osobně vadí, je klavír a pravidelný čitatel mých rozumů jistě zaznamenal i proč, nicméně roztahané plochy klavírních sólíček mi přijdou totálně bez šťávy, emocí a dalších hodnot, které bych snad mohl ocenit. Prostě mi to přijde jako další položka ze seznamu funeral doomových dogmat, které autor nehodlal porušit. Lebka, růže, klavír – splněno. Do Boha proč…
Na druhou stranu umí Nebiros skvěle pracovat s vlastní metalovou složkou, která je vyvedena v kvalitním stylu. Nejvíce však muzikantovi sluší rychlejší pasáže, kdy se na moment zapomene a začíná ze sebe chrlit black/deathové linky, které nejenže poslech příjemně rozrazí a osvěží, ale dokonce jde o vážně silné chvíle, které kdyby byly v převaze, jásal bych nadšením. Některé pasáže mi totiž evokují dávný debut Shadows Of The Damned našinců Avenger, kteří na této nahrávce zněli vyloženě dark metalově a taková ta hutná nálada s dobře prostorově nazvučenými škopky mi tady občas vyjede na mysl. To si pak spokojeně lebedím a nějaké pohřební dekórum jest kacířsky zneuctěno. A tak je to správné. Třeba třetí kousek Till Our Rebirth shledávám jako nejlepším songem desky, protože v sobě má hodně zla. Hned start této písně je vyloženě našláplý a neskutečně mě baví. Pak pozdější pasáž, která má značně utrápený výraz, kdy i hlas ze sebe vydá něco zajímavějšího než jakési lamentování pod vous. Je to pasáž, která mi (světe div se) připomněla poslední zásek Grave Upheaval. Ano, odvážné tvrzení, ale na pár vteřin jsem to tak vážně cítil. Tady jednoduše vidím směr, kterým by případná pozdější tvorba mohla kráčet.
Vzato celkovým souhrnným pohledem není to marné dílo. Je to trochu opatrný debut, který v prvé řadě kladl důraz na jasnou příslušnost, což mu ve výsledku zbytečně škodí. Naopak chvíle, které se rozlétají mimo žánrové hranice a ozvláštňují vyčpělý vzduch, pak lépe zapisují svou existenci do pamětí. Ono vlastně i samotné funeral doomové rozpoložení není vyloženě špatné. Je to trochu opisování z učebnic, trochu vlastního cítění a trochu marného tápání. Naštěstí jde pořád o zajímavý úkaz a prst na tlačítku od propadliště již nervózní chvíle odplavil, takže přišla milost. Nuže, vše je v pořádku a další pohřeb se obešel beze ztrát.
https://www.echoes-zine.cz/recenze/thorns-of-grief-anthems-to-my-remains
Imagine standing on the northern shores of Pomorskie in Poland observing and withstanding the raging waves of the Baltic Sea in the dead of winter. Such would be the soundtrack to the ambience.
Part funeral doom, part grind, part atmospheric and yet another part psychedelic metal and New Age, Anthems To My Remains is sometimes fast, sometimes slow and always adorned with sub-sonic ferocious growling as wave after huge wave crashes into the rocky shores. It is a horrific, brutal and dismal sound whose atmosphere comes from that mix of distorted drowned out chords and a crushing death that is best exemplified on the grinding whirlwind start of Til Our Rebirth. Think Ad Cinerem meets Dusk meets Sun O))). There is a lot to admire regarding this subterranean entity, but alas the inconsistency gets to you and the prolonged ambient passages and synthesizers can weigh upon a metal fan’s verdict.
http://metallian.com/thornsofgrief.php
Polish metal has been with me since the 1980s, in one form or another. I have had bad experiences and I have had great experiences like with any other scene. Thankfully the better ones have dominated and some have even become my all time fave bands. I don’t know if THORNS OF GRIEF will be my next polish fave but I am willing to give them the chance. To me a totally wonderful funeral doom album is one that brings about the feeling of laying on your death bed. It should feel like the music is taking you on your final voyage. I get that feeling from this one. In that way this feels like a requiem. But that is just me.
Un petit détour sur les passages de la désolation s’impose avec Thorns Of Grief, projet de Pologne qui propose cinq morceaux assez longs ancrés dans une profonde mélancolie puis une instrumentale : « A Longing » au piano qui dépeint déjà complètement le tableau général en matière de non optimisme.
Ce premier album est le fruit d’une collaboration entre Satanath Records et Dying Sun Records datant de 2019.
Un death très caverneux et doom à souhait émane de « Till Our Rebirth ».
Le tempo alterne un death poisseux et un doom à son apogée, un sentiment d’oppression et d’anéantissement s’emparent de l’auditeur.
Riffs lourds comme incisifs, vocaux death malsains et nappes de clavier savent imposer un aspect très lugubre.
Les amateurs du genre seront en émoi sur les divers passages breaks qui prennent aux tripes allégeant l’ambiance tout en y conservant cette touche dérangeante.
Nous avons cet esprit à l’ancienne que l’on retrouve chez les pionniers du funeral doom/death Evoken, cette lente descente abyssale maladive et pessimiste à foison.
L’album s’avère des plus obscurs, les lourds riffs vous plombent l’atmosphère, le chant caverneux s’allie à un autre plus black et nuisible, les claviers vous transportent alors que les rythmiques se chargent de creuser votre sépulture.
Très sombre mais appréciable.
Amateurs d’oppression doomesque à l’ancienne, vous voilà servis.
http://www.magicfiremusic.net/2021/05/28/chronique-thorns-of-grief-anthems-to-my-remains/