. Satanath Records

Reviews: SODP115

< Обратно к релизу / Back to page

With a 2015 debut album (Burden) and a 2017 split with Marche Funèbre in their review mirror, the Belgian band A Thousand Sufferings are on the brink of returning with a second album, Bleakness, which will be released on November 22nd by Symbol of Domination. It won’t be a happy occurrence, as you might guess from the album’s title and the band’s name, even if you were unfamiliar with their previous creations. But pain and gloom become manifest in different ways through music, just as they do in our lives.


The concoctions of blackened sludge and doom brewed by A Thousand Sufferings is a particularly intense portrayal of disillusionment and death, almost merciless in the scraped-raw immediacy of its maimed and wounding sounds. As displayed through the song we’re premiering today, they channel feelings of betrayal and disgust, torture and fury, with emotionally compelling power — without foregoing the appeal of head-moving rhythms and melodies that will stay with you.


 While undeniably dark from beginning to end, “Faces” does present contrasts. Over more than nine minutes, in which the energy of the music builds, crests, subsides, and surges again, the guitars discharge sounds that are haunting, searing, and wailing in agony. They also generate the flickering pulse of high, shining, ethereal tones as well as brutish, jolting riffs made even heavier by a craggy bass tone. The chords become the bubbling of a toxic brew or betray the taut tension of terrible torment. The vocals are especially powerful, a cross between a howl, a yell, and a scream, straddling a fracturing intersection of rage and affliction.


The music harbors grievous lament, but when it really surges, it sounds like a losing fight for life — like an audio representation of the flailing, grasping hands of a person about to be pulled under cold, pummeling waves by a strong undertow. The song as a whole is similarly immersive and intense. Near the end, a flashing guitar cries out in shattering grief. And when it ends at last, all these moments, both hypnotic and terrible, replay themselves in the mind.





This is the second album from A Thousand Sufferings, a Belgian blackened doom band.


We last heard from A Thousand Sufferings in 2015 with their debut album Burden. This was a dark slab of doom/sludge metal, and with Bleakness A Thousand Sufferings have capitalised on the strengths of that early record and produced 41 minutes of tortured and pained heavy music.


The songs are bleak and miserable, (hence the album title), but not without range within this. A Thousand Sufferings are not one-dimensional, and manage to inject texture and contrast into their music, while still keeping to an overall dark and gritty theme.


The mix of ugly sludge metal and old-school doom metal, (think bands like Paradise Lost, Anathema, Tiamat), works well. The latter influences can be felt through the melodies that are employed, while the former primarily comes out in the heavier aspects of the material, (although it’s obviously not always as clear-cut as this in practice).


The different tracks on Bleakness offer different things to the listener. Each one has its agenda, and sees this through with the relentless mindset of the fanatic. This is achieved through focus and determination, but not at the expense of mood and atmosphere. A Thousand Sufferings have developed their skills in composition since their debut, and these songs are effective in achieving their allotted tasks, and grimly affecting in their realisation.


The vocalist’s voice has improved somewhat too, in the intervening years. His anguished vocals fall somewhere between a groan and a scream, and like the music, he recalls a merging of sludge and evocative doom metal.


A Thousand Sufferings have taken a step forward with their new album. Textured and rich, the music borrows strengths from both sludge and doom metal to craft an album of emotive darkness and bleak appeal.


A highly recommended listen.





A  Thousand  Sufferings  are  a  band  from  Belgium  that  has  been  featured  before  in  this  zine  and  plays  a  mixture  of  black,  doom  and  sludge  metal  and  this  is  a  review  of  their  2018  album  'Bleakness"  which  was  released  by  Symbol  Of  Domination  Records.


  Atmospheric  sounding  synths  start  off  the  album  before  going  into  a  heavier  direction  which  also  introduces  melodic  riffing  onto  the  recording  while  some  of  the  tracks  are  very  long  and  epic  in  length  along  with  the  vocals  bringing  in  more  of  an  aggressive  shouting  style  and  the  solos  and  leads  also  bring  in  a  great  amount  of  melody.


  Clean  playing  can  also  be heard  in  certain  sections  of  the  recording  while  the  slow  riffing  is  very  heavily  rooted  in  sludge  and  doom  metal  along  with  the  screams  bringing  in  elements  of  black  metal  when  they  are  utilized  as  well  as  some  of  the  riffing  also  adding  in  a  decent  amount  of  tremolo  picking  and  on  the  closing  track  a  brief  use  of  blast  beats  can  also  be  heard


  On  this  recording  A  Thousand  Sufferings  remains  true  to  their  mixture  of  black,  doom  and  sludge  metal,  the  production  sounds  very  professional  while  the  lyrics  cover  dark  and  negative  themes.


  In  my  opinion  this  is  another  great  sounding  recording  from  A  Thousand  Sufferings  and  if  you  are  a  fan  of  black,  doom  and  sludge  metal,  you  should  check  out  this  album.





Сегодня в центре внимания «Bleakness» — второй полноформат в истории бельгийского коллектива A Thousand Sufferings из Антверпена. Бравый квартет начал свое существование в 2013-ом году, образовавшись усилиями уже опытных музыкантов, участниками/экс-участниками различных формаций. «Тысяча страданий» — не просто метафора. Она максимально точно описывает возникающие при прослушивании чувства. И страдает слушатель не оттого, что процесс доставляет адские мучения (хотя кому как, дело вкуса) а в первую очередь потому, что саунд по-настоящему депрессивный. Он взывает к корням мизантропии и делает попытку надрезать вновь зажившие раны души.


По саунду, во многом благодаря надрывному вокалу и песочным гитарам, материал больше приблэкованный, нежели думовый. По-хорошему, его можно емко охарактеризовать как blackened sludge. Не без элементов post-, prog-. Мученический вокал преисполнен боли и терзаний, приправлен диссонансными каменными потоками и лавой агрессии. Перемежаясь с меланхоличными и драматичными проигрышами, этот тяжелый, словно надгробный камень, пласт готов придавить слушателя в любой момент. Состояние тревоги и некоторой гнетущей, почти пугающей атмосферы не отпускает до финального аккорда.


Такое настроение помимо названия (bleakness — мрачность, оголенность, унылость, однообразие) вполне красноречиво предвкушает кавер-арт от Paint-It-Black Design. В нем каждый смотрящий увидит собственный подтекст, но визуально он практически не оставляет сомнений — работа затронет щепетильную тему. Напомнит о том, каким беззащитным приходит в этот мир человек, оголенным, вырванным из уютной утробы дабы передать свою судьбу в руки Неведомого хаоса.


Подводя небольшой итог, можно отметить, что все 6 композиций на альбоме сохраняют концептуальный настрой и достойны быть услышаны в равной степени. В целом — работа со звуком (на любителя), как и жанровая специфика придутся по душе далеко не каждому. Но тому, кто откроет свой разум и сердце, определенно понравится.





Die heutige Band habe ich glaube ich schon bei ihrem Debüt hier vorgestellt. Heute gebührt mir die Ehre euch das neue Album von A Thousand Sufferings zu präsentieren, welches 2018 unter dem Titel „Bleakness“ veröffentlicht wurde. Die Belgier gründeten sich 2013 in Antwerpen und veröffentlichten bislang 2 Alben und eine Split mit den ebenfalls aus Belgien stammenden Death/Doomern Marche Funèbre.


Auf dem neuen Machwerk bauen die Jungs zum einen ihren Sound weiter aus und verändern ihn zum Teil doch merklich. An die Stelle von klassischem Black/Doom tritt immer häufiger ein dichter, sludge-angehauchter Wall aus dreckigen Riffs, die sich langsam aus den Lautsprechern quälen und den Raum mit bedrückender Stimmung füllen. Auch leichte Stoner-Anwandlungen lassen sich hin und wieder erkennen, was dem ganzen auch gerne mal eine ziemlich psychedelische Note verleiht. Immer wieder drängt sich auch klassischer Black Metal in den Vordergrund, was man aber auch schon vom Debüt so gewohnt ist. Als Ausgleich wird dafür öfters Tempo rausgenommen und ein paar depressiv anmutende, manchmal Stoner-mäßig staubige, ruhige Momente eingestreut, in denen die gequälten Screams und das verhallte Keifen besonders zur Geltung kommen. So gelingt es der Band eine ziemlich gute Balance zwischen Ruhe, Atmosphäre, Gewaltigkeit und Aggression zu schaffen, dass in sich doch ziemlich rund ist. Die Vocals reihen sich in das dicht gewobene Netz gut ein und liefern mit Hardcore-beeinflussten, verhallten Schreien, die immer mal wieder mehr gequält denn energiegeladen daher kommen ein emotional packendes Spektakel, das von den Instrumenten sehr passend umrahmt und untermauert wird. Hier wird schön dreckiger, atmosphärischer und dichter Black/Doom zelebriert, der oft langsam aber nie ohne Kraft aus den Lautsprechern dröhnt und den ganzen Raum für sich beansprucht und schwer auf dem Herzen liegt ohne sich zu stark aufzudrängen. Dabei gelingt es vor allem den längeren Songs wie „Antagonist“ und „Temple“ den Hörer vollends zu vereinnahmen, während das abschließende „Faces“ sogar ziemlich ordentlich groovt, was zwar etwas aus der Reihe fällt, aber weniger ausreißt als gedacht. Bleibt zu sagen, dass sich die 40 Minuten der Scheibe deutlich kürzer anfühlen als sie sind und man derart gepackt wird, dass man fast nicht merkt, dass es schon zum dritten Mal neu los geht.


Wer dicht gewobenen, dreckigen, kratzenden und dichten Black/Doom mag, der sollte sich das neue Album von A Thousand Sufferings anhören, denn „Bleakness“ hält was der Bandname verspricht. Ein dichtes Zusammenspiel aus ruppiger Produktion, dichten Gitarrenwänden und verhalltem Schreien, dass langsam und schwer aus den Boxen rauscht und dabei mit einigen Black Metal-Parts sowie ruhigen Momenten etwas Abwechslung bereit hält.





Je radost objevovat neznámou muziku. Respektive neznámou kapelu hrající oblíbenou muziku. O to zajímavější je, když takový materiál dorazí jako promo. Je mi proto velkou ctí představit kapelu A Thousand Sufferings z Belgie, která světu dopřála povedené album Bleakness, jež je jejich druhé v pořadí. Na kontě sice mají ještě jedno splitko, ale to je druh nahrávky, který dvakrát neuznávám. To už musí bejt.




A Thousand Sufferings se usadili v black metalu, do kterého rádi vstřikují volnější zádumčivější injekce, které odpovídají doom metalu. I přes více jak pětiletou existenci věřím, že jde o poněkud neznámé jméno na scéně. Nyní si jej však můžeme připodobnit ke kapelám jako je třeba Kalmen, se kterým sdílí určitou tajuplnost a dobrou hru v pomalejších tempech. Spojitost zde vidím i v případě vokálu, jehož způsob řvavého frázování v čistější poloze dodává hudbě neobyčejný ráz. Je pravda, že mi to občas přijde až moc nervní a trochu rozčilující, ale toho zpěvu zde zas není tolik, aby to začalo dlouhodobě překážet. Druhá asociace, která mi v mysli vytryskla, je s kapelou Der Weg Einer Freiheit. Ti dnes zažívají velmi vzestupnou tendenci a jsem za to vcelku rád a kapele to přeju. Podobnost mezi Belgičany a Němci však nyní vidím především v kytarové hře. Specifické riffy, svižný pohyb zápěstí a klasický zvuk, který mají v Německu na podobný black metaly snad patentovaný.








Tahle nahrávka báječně roste od prvního poslechu. Nejdříve dokáže zaujmout tím, kterak si pohrává s náladou a skvěle vyvažuje svižné pasáže těmi klidnějšími. Respektive úplně dokonale působí intro, které pozvolna nabývá na gradaci, aby se pak hudba rozohnila s druhou skladbou. Ta hned od začátku seká skvělé kytarové kejkle a dusá klasickým tempem podobající se kontejneru na sklo jedoucím po kolejích. Na druhou stranu nejde o tolik tradiční black metal, který by se v mladých rukou jevil jako další variace Wolves In The Throne Room potažmo Deafheaven. Takže žádnou další kopírku typu Daerrwin nečekejte. A Thousand Sufferings sice do vašich sluchovodů nepřivedou nic, co by bylo pro scénu inovací, ale dělají to po svém a především s vlastním vkladem do muziky, což je stopa, kterou člověk vlastně vždycky hledá. Doom / blackové vody jsou hodně tmavé, někdy mělčí, někdy hodné Mariánského příkopu. Tůňka, kde se Belgičani cachtají, už nějakou plaveckou zdatnost vyžaduje.




Upřímně jsem to vážně nečekal. To, že si mne nějaké neznámé promo takhle získá. Ale já jsem od přírody nedůvěřivý a nejdřív pochybuji, než se do daného plně ponořím. Takže pokud to máte podobně, hoďte předsudky stranou. Album Bleakness vás sice neuhrane, ale jistě zaujme. Dokáže nabídnout kvalitní zážitek s nápaditým black metalem.


VERDIKT: A Thousand Sufferings sice do vašich sluchovodů nepřivedou nic, co by bylo pro black/doomovou scénu inovací, ale dělají to po svém a především s vlastním vkladem do muziky, což je stopa, kterou člověk vlastně vždycky hledá.




Dalle Fiandre ecco giungere nelle nostre case il suono oscuro e malvagio degli A Thousand Sufferings e del loro secondo capitolo discografico, 'Bleakness', uscito per la Symbol of Domination. La proposta del quartetto belga vede in un black doom il loro focus principale che si palesa, dopo l'intro affidata alla title track, con la seconda "Antagonist". Si tratta di un pezzo che mette in luce pregi e difetti del combo fiammingo: ne ho apprezzato sicuramente il riffing stratificato, cosi come la voce non convenzionale (nè in growl nè in scream, ma un urlo emozionale sulla scia dei Primordial), cosi come pure le malinconiche parti arpeggiate che danno un certo respiro all'ascolto del brano. Insomma, pare tutto perfetto eppure c'è un ma che non riesco ancora a definire, e che mi lascia un po' titubante di fronte alla proposta dei nostri per cui auspico di poter essere in grado di delineare almeno al termine di questa recensione. Forse, in primis non mi ha convinto troppo il suono delle chitarre, oppure la registrazione che appare troppo secca. Anche perchè ribadisco, le qualità ci sono e si sentono in un finale tonante di sofferenza ai limiti del post-metal, che sembra venir fuori più preponderante nella successiva "Clouds", in cui avverto un certo fastidio nella proposta vocale del pur bravo Pj, quasi come se mi mancasse un grugnito o un urlaccio ferino. Forse è un mio problema, un'abitudine che andrebbe debellata, però pur apprezzando l'offerta dei nostri, si percepisce che ci sia qualcosa da migliorare, un po' come quando vai in macchina, senti un rumore anomalo ma non riesci ad afferrarne l'origine. Eppure nelle note ritualistiche di questa song, avverto un che degli Urfaust quasi a darmi un input di influenze verso il quale volgere un paragone sin qui difficile da trovare per i nostri. Ancora un altro lungo pezzo con gli oltre otto minuti di "Temple", un pezzo doomish ma comunque dotato di una forte connotazione black, che mi fa accostare ancora una volta i nostri agli irlandesi Primordial, grazie e soprattutto a quei chitarroni ultra ribassati e ad un'atmosfera magica nella seconda metà del brano che me ne fa rivalutare enormemente il valore. Ve l'ho detto che sono io un po' dal carattere ondivago. Certo quando parte "Ghostriders" mi sembra di sentire i Bathory più epici e dire che si tratta di una cover di Johnny Cash! A chiudere ci pensa l'epic doom di "Faces", un altro gran prezzo che lascia le mie titubanze iniziali ad un mero ricordo e ci consegna una band davvero dal grande potenziale, che limate alcune cosine, potrebbe davvero regalare ottimi sviluppi futuri. Cerchiatevi assolutamente questo nome.




Now here's some creepy and heavy shit... A Thousand Sufferings, a band from Sint-Amands, Antwerp, Belgium, plays a mix of sludge and doom metal, with a pretty distinctive blackened vibe. Bleakness is their second album and it's the kind of stuff that you necessarily don't want to put on when you are filled with negativity. I mean, you cannot get any kind of mental comfort from a release like this, that's for sure.


The album is filled with sorrowful, ominously dragging, distorted riffs, lots of almost tangible angst and just about everything that doesn't get your (negative) state of mind up. Vocalist and guitarist PJ Turlinckx fits his job like a glove, with his snarling and demonic vocal tone, reminding me of Cronos of Venom in some serious pain every now and then, and giving me some creeps whenever he decides to switch to this specific vocal style that is out of this world. "Ghostriders," which is originally a Stan Jones song, "Ghost Riders in the Sky," also got a nice treatment in the hands of these gifted Belgian sludge/doom masters. The songs range from five to nearly 10 minutes in length, so one can hardly use the album as background music if you want to get the best listening experience out of them.


I must say A Thousand Sufferings was a very cool find, even though this stuff isn't for everyone. Keep your kitchen knives hidden carefully when you decide to give this a spin or two, OK?




Hoy toca seguir con el considerable paquete promocional a la carta que me envió SATANATH RECORDINGS. El turno es el de la banda belga A THOUSAND SUFFERINGS, cuarteto formado en 2013 en Antwerp y que tras un Split con sus compatriotas MARCHE FUNÈBRE (su último Ep lo reseñé aquí) y un larga duración, vuelven a la carga con Bleakness, editado por SYMBOL OF DOMINATION.


El sonido es un Black Doom difícil de encasillar a priori, ya que alterna tanto pasajes más Old School tipo inglés como otros que rozan el Avantgarde y esa forma de Sludge corrosiva con un pie en el Post Rock que se lleva tanto ahora (véanse por ejemplo PROCESS OF GUILT). Sin embargo, lo que prima es el metal extremo en su más pura esencia y Bleakness es un disco de Black Doom con todas sus consecuencias. Además, sus temas siendo más o menos largos en conjunto son 40 minutos, lo que hace que la escucha no sature y se escuche con bastante facilidad.


Es encomiable el nivel de intensidad que alcanzan y es que no decae el nivel del disco en ningún instante. Pasajes que tiran más del Black atmosférico se mezclan con otros cargados de distorsión Sludge pero lo que más me tiene enganchado es esa doble línea simultánea que llevan de guitarras ultra cortantes con una base rítmica a medio tiempo (al estilo de los olvidados ALASTIS). Eso sí, los toquecitos post Hardcore están ahí, aunque bastante mezclados con otros estilos.




Abre la instrumental  "Bleak" con una lentísima línea de guitarra a lo MY DYING BRIDE que se queda flotando en el ambiente junto con la base de efectos, mínimas percusiones marciales y voces lejanas, a la que sigue la cabalgada de "Antagonist" con un tempo rápido bastante cercano al Black. Cuando coge fuelle y entran las voces crean una amalgama pseudo trashera con producción semi sucia perfecta que se mantendrá a lo largo de todo el álbum.


La afinación de las guitarras tiende al Black contrastando con unas voces rasgadas pero no guturales bastante inteligibles. Pasajes más meditabundos te meten a NEUROSIS en la cabeza (no para mal) primando muchísimo la atmósfera a la técnica, lo cual para mi gusto es de agradecer. El hecho de contar con dos guitarras da mucho empaque y el constante rasgueo de la rítmica es lo que más recuerda al Post Rock instrumental aunque hay una cosa curiosísima... no sé si es las voces o qué, pero a veces parecen una versión aventajada de VENOM. En definitiva, 10 minutazos de intensidad y cambios de ritmo bastante conseguida.




El Black a medio tiempo vuelve a irrumpir de lleno con "Clouds", sobre todo como digo en la base rítmica... impresionante el riff de guitarra y la forma de cerrar el tema. Mismas características para la más larga "Temple" aunque a mitad de tema surgen recovecos propios del Death/Doom a lo PARADISE LOST de su época más melódica y finiquitando el tema en un in crescendo asfixiante.


Ya digo que IN THOUSAND SUFFERINGS me ha parecido una banda fresquísima, y así lo demuestra el tramo final de "Ghostriders", cargadísima de épica a lo BATHORY, tanto en voces (coros) como en guitarras (otro referente que no he citado y que está muy presente en Bleakness) y la monumental "Faces", quizás el tema más enclavado en el Doom Death pero sin perder el sustrato que podría conectarlos con YOB por ejemplo.


Muy recomendable, aunque la portada juegue al despiste.





Toen we A Thousand Sufferings in 2017 aan het werk zagen in Het Bos in Antwerpen schreven we daarover: 'A Thousand Sufferings brengen dus vooral een lekker potje doom/black dat aan de ribben blijft kleven. Waardoor we uiteindelijk toch over de streep worden getrokken.’

Deze band is ontstaan uit uiteenlopende bands binnen de Belgische blackmetalscene. Die ervaring binnen die scene zorgt ervoor dat een technisch hoogstaand potje black/doom wordt voorgeschoteld waar geen speld valt tussen te krijgen. Gitaarriffs snijden als vlijmscherpe messen door je vlees en het drumgeroffel gaat telkens door merg en been. Maar het is vooral de opvallend rauwe en verscheurende stem van PJ Turlinckx die ons het meest over de streep trekt. Die laatste beschikt dan ook over een stem als een klok, waardoor voornoemde poorten van de Hel nog meer openzwaaien. Dat merkten we vorig jaar nog toen we de band zagen aantreden op het gezellige festival Unholy Cogreation. De band bracht ondertussen met 'Bleakness' een album op de markt waar die walmen van intensieve zwaarmoedigheid je eveneens vanaf de eerste tot de laatste song de keel dichtknijpen.

Na een - naar de normen van deze schijf - vrij korte, dreigende intro zijn we vertrokken voor een reis naar de donkerste kamertjes van onze ziel. “Antagonist” is niet alleen oorverdovend lang uitgesponnen song van bijna tien minuten, die voornoemde donkere klauwen grijpen om zich heen, alsof ze bloed hebben geroken. Bloed van de mens welteverstaan. Duisternis zorgt vaak voor nachtmerries en angstig om jou heen kijken. A Thousand Sufferings slaagt erin jouw meest weerzinwekkende demonen op te roepen op deze schijf, op een enerzijds trage maar meedogenloze wijze. Om anderzijds, eens alle registers opengetrokken, die oorverdovende geluidsmuur op te trekken die je hart letterlijk door midden scheurt. “Temple”, “Ghostriders” en het negen minuten lange “Faces” zijn dan ook allemaal gebouwd rond die totaalbeleving waarbij je je hart in je keel voelt kloppen, en je op het puntje van je stoel zit te rillen van pure angst. De bijzonder griezelige aankleding laat geen streepje zon door. En dat zorgt dan weer voor één van de meest angstaanjagende nachtmerries, die u zich prompt voor de ogen haalt.

Net zoals op dat podium is het de kruisbestuiving tussen die vlijmscherpe riffs , verpulverende drumsalvo's waardoor wervelstormen zorgen voor de ene na de andere aardbeving, met een rauw en onaards aanvoelend stemgeluid dat ons de ultieme doodsteek toedient en dat ons het meest over de streep trekt. 'Bleakness' is geen plaat voor tere zieltjes, want de zenuwen staan van begin tot einde gespannen tot je - eens de rit over is - wakker wordt badend in het zweet van angst. Kortom: A Thousand Sufferings haalt de meest donkere gedachten bij ons naar boven, tot we compleet waanzinnig zijn geworden. Dit is het soort horrorscenario waarvoor wij graag, met een lekker potje popcorn, de cinema bezoeken. Dat is ook het soort black/doommetal waardoor we gewillig de confrontatie met onze meest duistere demonen aangaan. Puurder dan dit kan duisternis niet zijn.